Jejich životní osudy jsou velmi podobné – většinou od narození trpí některou z forem vážnějšího vrozeného postižení. Přesto nechtějí zůstat doma na vozíčku, ale chtějí plnohodnotně pracovat a, jak sami říkají, být užiteční. Ne všichni ale mají na to jít takzvaně s kůží na pracovní trh. V touze najít si práci a začlenit se do kolektivu jim pomáhá tým odborníků.

"Mám diagnózu, jmenuje se to trošku komplikovaně arthrogryposis multiplex congenita, česky to jsou to deformace kloubů. Je to vrozené postižení a znamená to, že mám jinak postavené klouby a svaly. Mám na starosti webové stránky, sociální sítě. Dělám věci trikovými způsoby. To znamená, že si vždy najdu způsob, jak to můžu zvládnout. Co se týká práce, tak na počítači píši pomocí klávesnice," popsala Jana Augustinová.

"Já mám od narození dětskou mozkovou obrnu, odmalička jsem takzvaně v kočárku, na vozíku. Odmalička mám ráda šití a vyšívání, tak jsem se, když jsem skončila školu, šla zeptat, jestli mě nezaměstnají. Je to náročnější, trvalo to docela dost dlouho, než jsem sehnala pracovní uplatnění, kde bych přes svůj handicap mohla pracovat," řekla o problémech s hledáním práce Kateřina Šůlová.

[chooze:article;value:497877]

​Kateřina pracuje jako pomocná švadlena a práce ji naplňuje. Uplatnit se v některém zaměstnání a naučit handicapované pracovat je úkolem místních terapeutů a psychologů.

"Naše hlavní činnost spočívá v zaměstnávání lidí s tělesným postižením a v jejich přípravě na zaměstnání. Připravujeme je v tréninkovém programu. Jsou to lidé bez pracovních zkušeností, nemají základní návyky, je třeba upravit jejich pracoviště," upozornila Lenka Nádvorníková, ředitelka neziskové organizace Borůvka Praha.

Program trvá maximálně jeden rok. Cílem je připravit handicapovaného člověka na jeho budoucí zaměstnání, aby si osvojil pracovní návyky a také si začal více věřit.

"Ten rok je rozdělen do etap. Když ti lidé přijdou, jsou velmi plaší, často i malinko neestetičtí. Musejí se naučit komunikovat s kolegy, kteří jsou na tom podobně jako oni, a zároveň mít v zádech trenéry. Přesah je, že komunikují s běžným zákazníkem. Ti handicapovaní jsou limitovaní plachostí, vadou řeči a pomalým chápáním," upřesnila vedoucí tréninkového programu Andrea Šváchová.

[chooze:article;value:547510]

​Někteří lidé se zdravotním postižením se bojí chodit do práce a trávit čas na veřejnosti. Tento blok, který v sobě mají, musejí společně s trenéry odbourat. "Tím, že člověk pracuje, získává sebevědomí. Možná nemají dobré zkušenosti, může se stát, že někdo má nepříjemné zážitky z veřejné dopravy nebo že na něj lidé divně koukají. Ale co se týká té práce, musí se tam dopravit a je v kontaktu s lidmi, může se i utvrdit v tom, že to jde," sdělila psychoterapeutka Vlasta Stupková.

Nezisková organizace Maturus za své působení proškolila a poslala do práce téměř 200 tělesně postižených. "Jsme zaměstnavatel na chráněném trhu práce. Získáváme příspěvky na mzdy zaměstnanců, kteří jsou osoby se zdravotním znevýhodněním. Je to tak, že musíme splnit kvótu více než 50 % zaměstnanců se zdravotním znevýhodněním. U grafiky je důležitá vnitřní motivace, je to podmínka práce, grafika se posouvá, je třeba se neustále vzdělávat," potvrdila Jitka Čechová, ředitelka grafického studia Maturus.

V České republice žije jeden a půl milionu lidí s různými formami zdravotního postižení. Z toho jich pracuje asi 215 tisíc, tedy necelá šestina.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.