Fobii z hluboké vody trpí i paní Jana Trojanová. "Je to velký strach. Je tam jiný tlak, malý prostor, bojím se. Ráda bych to zlomila," vypráví.

Ze čtyř lidí přišla jediná. Ostatní si našli důvod, proč nepřijít. Jde se rovnou do vody.

Instruktor potápění Jaroslav Kočárek podle stisku ruky a pohledem do očí pozná, jak velká panika se v ženě odehrává. "Když se bavíme o nepříjemných věcech, tak ztuhne, a když se bavíme o víně, tak ta ruka jí padne," říká.

[chooze:article;value:497295]

Další fází je položení člověka na záda. "Člověk, který se bojí vody, tak si nelehne na záda a nenechá sebou pracovat," popisuje Kočárek.

Přituhuje. Žena dostává potápěčskou výstroj. Ponořit si má jenom obličej. Nic víc. "Už máme rozšířený voči, to znamená, že ten strach vrcholí," pokračuje instruktor. Žena trpí iluzí, že má všude vodu a nemůže dýchat.

Instruktor na ni celou dobu hovoří, je připravený vše kdykoli ukončit. Pokračuje se sedem a lehem do jedenapůlmetrové hloubky. Pak se dvojice pouští do mělké plavby v 8,5 metru hluboké potápěčské věži.

[chooze:article;value:497736]

"Nejhorší bylo uklidnit dech, soustředit se na něj a překonat to. Ten pohled do hloubky byl hrozný v tom, že se měla strach, že se nestihnu jako vynořit," svěřuje se paní Trojanová.

Vše ale nakonec vrcholí úspěšným ponorem k oknu, které je v polovině věže.

Během pouhé půlhodiny se paní Janě podařilo překonat hned čtyři druhy strachu. Ponořit hlavu, ovládnout dech, překonat strachy z uzavřených prostor i hloubky.

[chooze:article;value:495871]

"Když se na ni podíváme, tak ten stres ten strach tam je. Většinou lidi mají špatný zážitky, že chodili plavat se školou, a ti, co je měli učit plavat, tak je potápěli a od té doby se bojí. Přijde 20 lidí a z těch 20 lidí tak 10 až 15 procent má úplně panický strach z vody. A 10 procent má strach, že se bojí vůbec namočit, natož se potápět," uzavírá Kočárek.

Z každého potápěč nebude, ale je dobré vědět, že každá celoživotní úzkost se dá překonat.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.