Oba umělci se k hudbě dostali v mladém věku. "Chodil jsem do hudebky a hrál na kytaru od malička, protože rodiče mě tam jakoby směřovali. Hrozně mě to nebavilo. Až kolem osmnácti jsem objevil rockovou hudbu, elektrickou kytaru a tam mě to chytlo," popsal Lukáš.

Zato Petr už od začátku věděl, že umění bude jeho životem. Začal divadlem v šesti letech. "Pak jsem někdy ve třinácti objevil kameru, začal jsem točit, takže jsem spojil herectví s natáčením, tak jsem si říkal, že budu velký režisér, kameraman. Hudbu nebo zpěv jsem objevil až někdy v šestnácti," vyjasnil.

Hrál ale také na bicí a snil o bohaté hudební kariéře. "Zakládali jsme kapely, kde jsme hledali zpěváky. To jsem ještě vůbec nevěděl, že bych někdy zpíval. A v šestnácti jsem začal zpívat, to jsem začal hned točit covery, začal jsem na to balit holky, to moc nefungovalo. Až jsem na to sbalil Lukáše," dodal Petr.

[chooze:article;value:584821]

​Inspiraci hledá každý jinde. "Prostě si sednu s kytarou a jdu hrát, jdu skládat. Ta nálada je asi ta inspirující věc, protože když se necítíš dobře, tak nejdeš psát veselou letní písničku, když je naopak venku sluníčko, jsi u bazénu, tak nejdeš psát zasmušilou depku," řekl Lukáš.

"Já jsem osm let šťastně zadaný a během těch osmi let vznikla spousta smutných písniček. A já to tak odůvodňuji, že když píšu smutnou píseň, tak to neznamená, že se rozcházím, ale prostě se třeba zrovna necítím dobře a chci se vypsat z nějakých smutnějších témat a člověk tak čerpá kolem sebe," prozradil Petr.

Smutné písničky mu ale trochu komplikují partnerský život. "Naše poslední věc je zase veselá, takže jsem to konečně vynahradil přítelkyni, že jsem napsal něco pro ni. Už jsem to musel udělat tak, že jsem přišel s kytkou, pustil jsem jí tu písničku a říkám, 'připrav se, teď to uslyšíš všude, neber si to osobně, není to o tobě'," dodal Petr. Na celý rozhovor se podívejte pod titulkem článku.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.