Marta Jandová se jako malá musela vypořádat se slávou svého tatínka, rockera Petra Jandy. Tehdy sice bulvár ještě neexistoval, pozornosti přesto neušla.

"Vadilo mi to, když jsem byla malá. Všichni poznávali furt tátů a mně se to nelíbilo. Pak, když už mi bylo asi 14 let a já už jsem měla prostě čtyřky nebo pětky prsa, a šli jsme spolu do divadla a všechny ženy na mě ošklivě koukaly, že táta přišel do divadla s milenkou. Vypadala jsem fakt starší," vzpomíná Marta.

"A tak jsem jednou měla období kolem patnáctky, že vždycky když jsem byla s tátou, tak i když stále vedle mě, tak jsem hodně nahlas křičela 'Tatí, tatí!'. A viděla jsem, že ty ženský pak na to přišly, že to není milenka, to je dcera," dodala.

[chooze:article;value:546924]

​S fanoušky má různé zkušenosti. Někteří jsou dost dotěrní. Jedna taková příhoda se Martě stala ve Znojmě. "Přišli fanoušci a chtěli se vyfotit. Jeden říkal, že mě chce obejmout, a ta jeho ruka mě takhle obejmula a šla mu až sem," ukázala Marta místo až vysoko na boku hrudního koše. "To mě naštvalo. To jako sorry. Takže jsem ho trošku odstrčila," dodala.

S jinými fanoušky své kapely Die Happy má ale krásné zážitky. S jedním takovým se potkala na horské túře. "To bylo tak strašně roztomilé. Sedíme v té chatě, kde jsme spali na palandách, a tam jedí kolem velkých stolů, když si to zaplatíš, tak dostaneš snídani a večeři. A jedli jsme, jedli jsme a už jsme se s nimi bavili, on byl Němec, ona byla Rakušanka, byli pár. A druhý den jsme si zase sedli spolu, povídáme si. A on povídá, 'jak to, že umíš tak dobře německy?', já na to, 'já jsem dlouho žila v Německu', on se zeptal kde, a já na to, že ze začátku v Ulmu. A on 'jé, já jsem vedle z vesnice'," popsala Marta.

[chooze:article;value:582282]

​A s německy mluvícím párem si dál povídala. Němec se jí zeptal, co dělala v Ulmu. "A já jsem říkala, já tam mám kapelu. A on, fakt? A jaký styl, jaký žánr? A já, že je to rocková kapela. A on povídá, 'no vidíš, teďko, jak to říkáš, tak si představ, v Ulmu je kapela, rocková, a mají zpěvačku z Prahy, z Čech, a jmenuje se Die Happy'. A já jsem byla nenalíčená, vlasy do drdolu, na sobě svetr a on mě prostě nepoznal. Tak mu povídám, 'to jsem já'," pokračovala Marta.

Spolustolovník z chaty jí napřed nechtěl věřit. Nakonec ale všemu uvěřil a ze setkání s Martou si ještě odnesl pěknou fotku. "To bylo strašně vtipné. Byl opravdu úplně nadšený," řekla. Na celý rozhovor se můžete podívat pod titulkem článku.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.