Islandská spisovatelka, řečnice a gender aktivistka Elva Thordis byla znásilněna před 28 lety. Po čase se rozhodla svůj příběh sdílet, aby tím podpořila i další oběti. V rámci terapie jí ale pomohla až konfrontace s pachatelem.
"Ve svých 16 letech jsem se zamilovala do muže, bohužel zakrátko mě znásilnil. Bylo to hrozné, snažila jsem se jít dál. Dříve jsem sexuální násilí viděla akorát ve filmech, nikdy by mě nenapadlo, že ho zažiji," popsala spisovatelka hrůzný moment s o dva roky starším Australanem Tomem Strangerem. "Po znásilnění jsem celých devět let trpěla, často jsem se vracela ve vzpomínkách, které jsem se snažila potlačit. Stala se ze mě workoholička, pila jsem alkohol a trpěla poruchou příjmu potravy. Bylo mi jasné, že něco musím udělat, abych mohla žít normálně," pokračovala.
Po tom, co po téměř deseti letech od znásilnění pachatele kontaktovala a začala s ním pravidelně komunikovat, začala vznikat i kniha, kde celý proces ozdravení z traumatu i prožitky obou popisuje. Kniha vyšla letos pod názvem Chci se ti podívat do očí a navazuje na sedm let starý počin autorky Jih odpuštění. Oba spisovatelé také společně pořádají přednášky, kde o společném problému otevřeně hovoří.
[chooze:article;value:581800]
Podle klinického psychologa Marka Preisse je násilí jedním z nejčastějších důvodů psychických problémů. "Násilí od druhého člověka a znásilnění především je nejtypičtější příklad pro pozdější rozvoj posttraumatické stresové poruchy. To, že si ponese následky, je naprostá jistota. Že to budou dlouhodobé následky je také vysoce pravděpodobné," říká. Důležité je podle Preisse se v problémech neutápět: "Jako psychologovi mi připadá nejdůležitější to, aby se léčila. Aby něco dělala sama se sebou, navštívila psychologa a mluvila o tom. Aby se podařilo v chráněných podmínkách zpracovat tuto událost. V případě opakovaného znásilnění ale velmi pravděpodobně nepůjde o jednorázovou návštěvu psychologa, ale o dlouhodobou péči," dodává Preiss.
Podle výzkumu organizace proFem, která se zabývá podporou znásilněných žen, pochází znásilnění ve většině případů od lidí, které žena velmi dobře zná. Ať to jsou kolegové v práci, kamarádi anebo příbuzní. Oběti znásilnění často trpí depresemi i řadou psychických i somatických potíží. Často mívají problémy ve vztazích a nepřiměřené reakce na běžné podněty. "(Oběť) má flashbacky, jakmile se dostane do podobné situace jako při znásilnění," říká předsedkyně spolku na ochranu žen Zdeňka Pecharová. "Nemusí jít ani o to, že ten partner je agresivní, může třeba jenom požadovat stejnou sexuální praktiku jako násilník," dodává.
Jednou z možností, jak znásilnění předejít, je aktivně se bránit. S tím pomáhá i Jasmína Houdek, která založila projekt Moderní sebeobrana. "Polovina žen přichází, protože by chtěla prevenci, jak se do toho nedostat, a druhá polovina chodí, že už nějakou zkušenost mají. Přichází tehdy, když chtějí navrátit ztracenou sílu," popisuje Houdek svou klientelu. Své lekce bere i jako způsob terapie.
[chooze:article;value:574384]
"Moderní sebeobrana je částečně terapeutická. To znamená, že si skrze svůj hlas a intuici budujete zpět svou sebehodnotu a sebevědomí. Jeden z nejčastějších mýtů je ten, že žena se násilníkovi nemůže ubránit. Z dostupných dat víme, že když se bráníte, máte velkou šanci, že se ubráníte, zatímco když zvolíte jinou strategii, třeba smlouvání nebo spolupráci, tak to dopadne daleko hůř. Když se nebráníte, tak dokonané znásilnění je v 88 procentech případů, zatímco když se bráníte, tak je to jen v 33 procentech. Z toho vyplývá, že bránit se je vždycky výhodnější," říká Houdek. Ženy se v kurzech učí, jak pachatele rozpoznat a ubránit se mu. I třeba, když je mnohem větší.
"Potřebujeme posílit lidi, kteří se nikdy nebránili a nemají dobrou kondici," popisuje Jasmína cíl kurzu. Jedním z možných prostředků sebeobrany je podle ní útok na oči protivníka. "Máte ruce nahoře a zamíříte prsty do jeho očí, říká se tomu 'očopich' a způsobí to, že agresor neuvidí a můžete utéct. Když nemáte prostor a je blízko vás, tak ho můžete chytnout za hlavu, zapřít ruce o uši a palce narvat do jeho očí," popisuje Houdek dva nejlehčí způsoby obrany.
Podle odborníků každá z obětí znásilnění vyžaduje individuální přístup i dobu léčení. Nejdůležitější ale je bez výjimky trestný čin i jeho pachatele nahlásit a neostýchat se požádat o odbornou pomoc. Psychická zranění totiž potřebují léčbu stejně tak jako ta fyzická.
Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.