Tento týden tomu budou dva roky od vypuknutí války na Ukrajině. Mezi zoufalé Ukrajince, kteří nemají kam odejít, pravidelně jezdí i čeští humanitární pracovníci. Jednou z jich je i 22letá Vendula Fořtová, která pracuje jako koordinátorka v humanitární organizaci Koridor UA.

"Já jsem poprvé vyrazila na Ukrajinu v září 2022, předcházelo tomu dobrovolničení v Praze, kdy jsem pomáhala uprchlíkům, a pak jsem pochopila, že to nestačí a že potřebuji víc," popsala.

Dobrovolníci rozvážejí humanitární pomoc do těžko přístupných a nejvíce zasažených oblastí. Lidé v Chersonské oblasti jsou z pomoci nadšeni a jsou na ní prakticky závislí.

"Je to pro nás velmi důležité, že nám vozíte humanitární pomoc. Bez vaší pomoci nemůžeme žít. Žádná práce tu není, peníze nejsou. Děkuji mnohokrát. Útočí na nás během dne i noci. Žádný klid není. Neustále žiješ ve strachu, pod bombami, pod palbou. Je to velmi nebezpečné," přiblížila jedna z obyvatelek Chersonské oblasti.

Jak reportér Martin Hlaváček popsal, situace v Chersonské oblasti není moc dobrá. "Atmosféra je tu mezi lidmi ponurá. Lidé se obávají toho, že fronta se opět posune přes Cherson a přiblíží se k Mykolajivské oblasti," shrnul Hlaváček.

[chooze:article;value:542358]

Denně se setkávají se silnými příběhy

"Většina lidí z míst, kam jezdíme, už nás znají. Ale často se setkávám s tím, že vidí, že jsem mladá holka z Česka, která umí jejich jazyk, tak je to dojímá a je to pro ně morální podpora. Je krásné tohle cítit. Se silnými příběhy se setkáváme denně, posloucháme, že někdo byl zraněný, má zničený dům, někdo někomu umřel," řekla Vendula.

Jednou za čas se Vendula vrací do Česka, jak sama ale přiznává, srdce ji pořád táhne do válečné zóny. "Pořád myslím na mé kamarády, jak tu přežívají a jestli jsou v pohodě, hlavou jsem tady na Ukrajině. V Čechách to musím vydržet do té doby, než se můžu zase vrátit sem, kde se cítím potřebná," vyložila. Vendula chce ještě dostudovat v Česku, a pak by se ráda usadila na Ukrajině.

[chooze:article;value:542261]

Rodiče ví, proč tu jsem, řekla dobrovolnice

Vendula také poskytla krátký rozhovor pro vysílání Televizních novin. Vendula se často pohybuje v nebezpečných oblastech, které jsou pod útokem. První otázka se tedy týkala toho, zda se nebojí o život.

"Samozřejmě když mi poprvé přeletěla nad hlavou raketa, tak jsem se dost vyděsila. Vletí do vás ten adrenalin, máte chuť si lehnout na zem, někam se schovat. Pak ještě několik dní potom mě děsily třeba zvuky projíždějících aut, protože to je dost podobné. V Chersonské oblasti často slyšíme artilerii, to už jsem si zvykla, spíš se bojím, co by se mohlo stát ostatním dobrovolníkům a kamarádům. Drony jsou nepříjemné, vždy když někam jedeme, tak se po nich díváme, ale stejně nakonec nevíme, jestli jsou ruské nebo ukrajinské, je to hodně nepříjemné," odpověděla.

S Venduliným životem v nebezpečné oblasti se museli smířit i rodiče. "Když jsem poprvé jela na Ukrajinu, tak to bylo na západní Ukrajinu, tak s tím byli v pořádku. Když jsem poprvé vyrážela sem na jih, tak mi máma řekla, že mi objedná parte. Teď už jsou na to samozřejmě nějakým způsobem zvyklí, oni rozumí tomu, proč to dělám a proč tady jsem, souhlasí s tím. Samozřejmě by byli radši, kdyby mě měli doma. Máme nastavený systém, jakým komunikujeme. Každé ráno jim píšu, že je vše v pořádku. A měli by mě radši doma, ale nic s tím nenadělají," uzavřela.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.