Když se někteří moji známí dozvěděli, že se ve své diplomové práci věnuji znovuzačlenění (resocializaci) jedinců po výkonu trestu odnětí svobody do běžného života a že s těmito lidmi chci dokonce i pracovat tak na mě nevěřícně zírali a říkali mi, že jsem se úplně zbláznila. Prý, jak mě to vůbec napadlo na toto téma psát? Proč o tom píšu? Tyto otázky se mě velmi dotkly. Měla jsem chuť odpovědět: ,,Já si snad můžu psát diplomku, o čem chci. Do toho, o čem píšu, nikomu nic není." Místo toho jsem však šokovaně odpověděla, že mě toto téma velmi zajímá. O to horší reakce byla, když jsem řekla, že bych ráda s lidmi po VTOS pracovala. Strhla se na mě vlna kritiky a otázek. "Ty si neuvědomuješ, jak moc je tato práce (zvláště pro tebe) nebezpečná? Všichni, kdo pracovali u PMS (Probační a mediační služba) odešli zklamaní a zcela emočně vyčerpaní. To bys nezvládla. Žádný z vězňů se NIKDY nenapraví!" Po této odezvě jsem doufala, že v rámci svého výzkumu zjistím alespoň částečný opak. Tedy to, že se někteří lidé propuštění z VTOS přece jen dokážou začlenit zpět do společnosti se vším všudy žít bezúhonným životem a fungovat tak jako řádní občané společnosti. Stalo se!

Cílem mého výzkumu bylo zjistit, zda se jedinec po VTOS za pomoci pracovníků PMS dokáže začlenit zpět do rodinné, sociální a pracovní oblasti, která je pro jeho opětovné začlenění do společnosti zásadní. Na základě toho jsem zjistila, že ano, ale musí SÁM CHTÍT. Pokud se člověk začlenit nechce, odmítá spolupracovat s pracovníky PMS, potom je veškerá snaha pracovníků mu pomoci, marná Člověk, který se naopak chce začlenit zpět do běžného života, je schopen si za pomoci své rodiny (pokud ji má) nebo svých známých najít práci, popřípadě partnerku, založit s ní rodinu a vést řádný život. ALE MUSÍ CHTÍT PŘEDEVŠÍM ONI SAMI! Do této skupiny spadají většinou ti, kteří se dopustili majetkových podvodů nebo ti, co si odpykávali trest za neúmyslné zabití.

Vážně si tedy myslíme, že pomoc jedincům propuštěným z VTOS vrátit se do běžného života je zcela zbytečná? A co ti, kteří byli odsouzeni k pobytu ve vězení za neúmyslné zabití a svého činu doopravdy litují? Ti si nezaslouží žít normálním životem? Nezaslouží si druhou šanci? Nebo ti, co už mají pobytu ve vězení plné zuby a rozhodnou se, že se změní a začnou s odborníky spolupracovat? Ve svém výzkumu jsem zjistila, že je rodina vždy přijme zpátky a že s její pomocí nebo s pomocí PMS si vždy najde práci (pokud chce) a vrátí se do běžného života.

Ať už jsme proti vězňům jakkoli zaujatí, nezapomínejme, že žijeme v době agresivních dětí, mládeže a dospělých lidí a že i nám se může stát, že v afektu někoho zabijeme nebo že ze zoufalství spácháme jiný trestný čin a můžeme skončit ve vězení třeba i nedopatřením. A přiznejme si, že ne všichni známe všechny zákony a víme za jaké další činy se můžeme ocitnout za hranicí zákona. A v této době narůstající kriminality a agresivity se to může stát každému z nás a kdykoliv. Proto si položme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe, kdyby k tomu došlo a my bychom byli odsouzeni k několikaletému pobytu ve vězení, nebyli bychom vděční probačním úředníků nebo sociálních kurátorů za jejich pomoc?

Proto nepokládejme pomoc lidem propuštěným z VTOS za něco zbytečného nebo za zvláštní zálibu. Činnost pracovníků PMS je velmi náročná a nebezpečná z hlediska ohrožení vlastního života. Zde hrozí velké riziko syndromu vyhoření. Berme to na vědomí a buďme tedy rádi, že jsou lidé, kteří pracují s jedinci propuštěnými z VTOS, i přes zmíněná rizika a snaží se jim pomoci. Uvědomme si, že každý si zaslouží druhou šanci. Nikdy totiž nemůžeme vědět, kdy budeme potřebovat jejich pomoc i my.