Ačkoliv nejsem namyšlená a snobská (doufám), jak to někteří lidé říkají o Francouzech a ani bych nikoho nedokázala obdařit tajemným a neutrálním úsměvem a la Mona Lisa. Také nemám skříň, ve které by bylo pouze deset maximálně dvacet kousků oblečení na určité období, nechodím doma nalíčená a ani doma nejsem oblečená, jako kdybych každou chvíli měla jít na návštěvu, do města nebo divadla jako to dělají Francouzky. Naopak. Jsem Češka, která má doma skříň narvanou oblečením k prasknutí, doma chodí v teplácích nebo elasťácích. Také neexistuje, aby mi na stole neležel časopis nebo ovladače od televize, na rozdíl od Francouzů, kteří mají vždy všechno pečlivě uklizené a schované, aby nikde nic zbytečného nebylo na očích (alespoň to tak uvádí knížka). Navíc, každého ráda obdařím přátelským úsměvem, bez kterého bych to snad nebyla ani já.

Přestože je tohle jen výčet toho, co mě odděluje od Francouzek a jejich způsobu života, tak si troufám říci, že jsem Češka s duší Pařížanky. Nejen že miluji francouzštinu, která mi chybí natolik, že si kolikrát musím půjčit knížku francouzštiny a pokračovat v jejím samostudiu, ale miluji i francouzskou kulturu, francouzské stravovací návyky a francouzskou módu. Na Francouzkách se mi líbí, jak dokážou sladit svůj outfit, který je na první pohled jednoduchý, a zároveň très chic. Velmi elegantní (např. legíny, baleríny a bílá košile a k tomu červená rtěnka, bílé džíny s černým opaskem a tmavě - modrý svetr s rukávy těsně nad nebo pod lokty…).

K lásce k Paříži, a vůbec ke všemu, co je francouzské, mě přivedla právě moje milovaná francouzština, kterou jsem poprvé slyšela ve svých 11-ti letech. A díky tomu jsem se začala více zajímat o Paříž a o Francii vůbec. Od té doby jsem se do Francie a do jejího hlavního města módy-Paříže, beznadějně zamilovala a zatoužila jsem po tom, podívat se do krásné srdcové Paříže. Než se mi tento sen splnil, oblíbila jsem si francouzské chansony a filmy (i když jen některé) a začala jsem si vybavovat šatník s tričky s potiskem, původně Francouzi nenáviděné, la Tour Eiffel.

Svůj životní sen podívat se do Paříže jsem si splnila teprve minulý rok a byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. I když jsem zpočátku měla strach z toho, že mě Francouzi zklamou svým chováním a že se mi potvrdí to, co se o nich říká. Opak byl ale pravdou. Ukázali se jako velmi ochotní, vstřícní a milí. Překvapilo mě, jak mě vždy ochotně vedli k výtahu, jen co mě uviděli. Určitě mi dáte za pravdu, že tady, v ČR, by se to nemohlo stát.

Je to již rok, co jsem byla v Paříži, ale doposud mě její kouzlo a krása provází. Ať jdu kamkoliv, všude na ni narážím. Ať už je to ,,Eiffelovka" v časopise, náhodná francouzská hudba, francouzská restaurace, francouzská hra Petanque, Francouz prodávající na našem náměstí francouzské palačinky. Nemám šanci na ni zapomenout. Je prostě všude. Nejspíš je mým osudem, pro který se chci naučit chodit

a přestěhovat se do Paříže a vdát se tam. Až taková je moje láska k Paříži! Zní to bohémsky, ale je to tak! C´est moi! To jsem já! Prostě Češka s duší Pařížanky!!!!!!! Jak jinak by se tedy měl můj blog jmenovat než právě takhle?

Votre CocoParis