Dovolená snů

O letošních prázdninách jsme se rozhodli, že jako rodina pojedeme k moři. Nebyli jsme u moře devět let, tedy od doby, co se narodila moje sestřička a mě, jako čerstvé absolventce vysoké školy se odměna, v podobě dovolené u moře velmi líbila. Dovolenou jsme však začali hledat až v sezóně, kdy se cena pobytového zájezdu pohybovala od dvaceti tisíc nahoru, což pro nás jako čtyřčlennou rodinu nebylo zrovna nejlevnější. Přestože já jsem mohla za peníze, které jsem dostala od celé rodiny za úspěšně dokončené studium, letět ihned.
Po týdnech neustálého brouzdání po Internetu, hledání dovolené na last minute, objíždění CK a zoufalých telefonátů s paní z CA, jsme konečně vybrali dovolenou, která nám vyhovovala. Sice to nebyla moje vysněná Ibiza, ale byla jsem ráda, že z původně plánovaného Chorvatska, kde zatím nebylo riziko teroristických útoků a ani zde nebyli žádní uprchlíci, sešlo. Zasloužila jsem se o to i já, když jsem svým rodičům natvrdo řekla: "Tak do Chorvatska si jeďte sami, já své peníze na dovolenou v Chorvatsku nedám. To radši pojedu autobusem do Itálie." Nevím, proč k Chorvatsku zaujímám tento postoj, přestože je tam krásně. Snad za to může moje první zkušenost z dětství, kdy jsme zde trávili moji první dovolenou u moře a byli jsme v letovisku, kde nebylo lautr nic. Nebylo zde ani kam jít. Byla zde prostě nuda, kterou jsem již tehdy ve svých osmi letech zřejmě registrovala, protože nyní jsem toho názoru, že do Chorvatska už nikdy nepojedu. Také jsem chtěla, aby moje sestřička měla poprvé lepší zážitky z dovolené, než jsem měla já v jejím věku a aby hned poprvé poznala, jaké to je letět letadlem.
Nakonec můj odmítavý postoj zabral a zvítězil Rhodos. Všechny mé kamarádky na Rhodos ryčely nadšením a chválou. Říkaly mi, že tam se mi bude strašně líbit, že tam jsou nádherné pláže a že jsme zvolili dobře. Byla jsem ráda, že jsem si prosadila pořádnou dovolenou. I když jsme se tentokrát na recenze našeho letoviska dívali až po zaplacení zájezdu a jeho hodnocení bylo tak 50:50, nenechali jsme se tím odradit. Říkali jsme si, že někteří lidé jsou "mrčny" a jsou až příliš nároční. A to my nejsme. My opravdu nepotřebujeme žádný luxus. Zaplatili jsme si přece all inclusive, tak co bychom měli ještě více chtít.
V letadle jsme zaznamenali, že tradice, kdy lidé hned po vzletu začnou chodit na toaletu, přestože předtím byli dvě hodiny na letišti, se ani po devíti letech nezměnila. Jediné, co nás překvapilo, bylo to, že se v letadle již nepodává teplé jídlo, místo toho se rozdává suchá bageta a kelímek Coly. Ale mně to nevadilo. Než abych plýtvala rozhořčením nad jídlem, užívala jsem si příjemný let.
Když jsme přistáli, udeřil nás horký vzduch do obyčeje. Poté, co jsme vešli do našeho pokoje v přízemí, první, co se nám dostalo do našeho zorného pole, byla terasa, nikoliv s výhledem na moře, jak o tom maminka snila, ale s výhledem do zdi. Dále, co nás šokovalo, byl malý prostor v pokoji, takže já, jelikož jsem na vozíku, jsem se dostala do chodby a dál jsem již nemohla projet. Na recepci nám řekli, že je to tím, že nám tam dali ještě jednu přistýlku a že větší pokoj nemají. Mojí rodiče z toho byli rozčarovaní, ale nedalo se nic dělat. Je sice pravda, že to nebyl pokoj, ze kterého by nám přeházel zrak, ale na vyspání nám to stačilo. Ačkoliv jsme se s tímto faktem smířili, v mžiku jsme z pokoje byli pryč a vydali jsme směrem k moři. S tím, že je pláž od našeho ubytování vzdálená 800 m, jsme počítali, ale to, že budeme chodit takovou štreku a kochat se v neskutečném vedru holým a suchotravnatým okolím za zvuku cikád každý den, to jsme tedy netušili. Ovšem ještě větší zklamání nás teprve čekalo.
Když jsme po úmorné cestě konečně dorazili na pláž, nevěřili jsme vlastním očím. S překrásné pláže se vyklubala pláž s bílo-šedým pískem plná nedopalků od cigaret (zřejmě od turistů). Schvácení jsme si sedli na lavičku a rozhlíželi jsme se po té "krásné" pláži. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Tohle mají být ty krásné pláže, kterými se Rhodos pyšní? Jestli ano, tak ať visím. Kde jsou ty krásné pláže, o kterých všichni mluvili? To jsem tedy viděla hezčí." Rodiče si zase říkali. "Tak za tohle jsme zaplatili tolik peněz? Co bychom chtěli za all inklusive?" Já jsem si v duchu říkala: To přece není možné! My musíme být určitě někde jinde. Na nějaké jiné pláži. Ty krásné pláže jsou určitě ještě někde dál." Byly, ale tam už bylo kamení.
Těmito perličkami to však ještě nekončilo. Když jsme se večer vrátili na pokoj, zjistili jsme, že nám nefunguje klimatizace, takže jsme celou noc strávili bez klimatizace. Ráno maminka, které jsem řekla, jak se řekne klimatizace, šla za recepční a informovala jí o tomto nedostatku. Ačkoliv anglicky neumí, nevěděla jistě, zda ji recepční správně pochopila a naopak zase maminka nerozuměla recepční. Trvala tedy na tom, abych tam šla já a vysvětlila jí to ještě jednou. Recepční mě ujistila, že již o tom ví, že jí o tom maminka říkala a že zavolá technika, aby nám to opravil. Odpoledne nám klimatizace již fungovala. "To mám ale šikovnou maminku, stačí jí říct jedno nebo dvě slovíčka a domluví se." Pomyslela jsem si.
Přes všechny tyto nedostatky a peripetie, které nás zde provázely, jsem se rozhodla, že si tuto svojí odměnu za státnice nenechám ničím zkazit a řídila jsem se heslem: "Dovolená bude taková, jakou si ji uděláš!" A proto jsem si ji hodlala užít. Tímto heslem jsem se ale řídila velmi těžko ve chvíli, kdy jsem se opalovala a spálila jsem se tak, že ačkoliv bylo horko a všichni kolem mě chodili v šatičkách a v tričku s krátkým rukávem, já jsem z toho spálení se měla takovou husí kůži a zimnici, že jsem si musela obléci bundičku. V noci jsem trpěla bolestí a nevěděla jsem, jak si mám lehnout. Celkově to pro mne znamenalo, že již musím být pod slunečníkem. Od tohoto okamžiku jsem už vůbec nevěděla, co mám napsat kamarádkám do pozdravu z dovolené, protože s ničím pozitivním a dobrým, s čím bych se se svými přáteli a rodinou chtěla podělit, jsem se prozatím neshledala. Přiznat barvu a napsat, že to tady nestojí za nic? Ne. Řekla jsem si, že po prvním dni nebudu dělat žádné závěry a počkám, až se bude dít něco zajímavého. Maminka ovšem můj problém vyřešila tím způsobem, že mi bůhvíproč dala můj mobil do trezoru na recepci. Pro mě jako 28- letou holku být den bez mobilu, to bylo jako být bez ruky. "To mám za to, že mi dovolená v Chorvatsku nebyla dost dobrá." Pomyslela jsem si v duchu.
Mezitím, co byl můj mobil zavřený v trezoru a čekal na vysvobození, došlo k již zoufale očekávaným zážitkům, o které jsem se mohla podělit s ostatními. Těmi zážitky, které zachránili celý náš pobyt a celou naši dovolenou byli aquaerobic s těmi nejmodernějšími popovými hity roku, večerní animační program pro děti a mé seznámení se s číšníkem, díky němuž jsem více začala užívat angličtinu. Konečně jsem měla něco, co jsem mohla vložit do svého pozdravu z dovolené, takže když měla mobil opět u sebe, málem jsem ho svým horečnatým smskováním, zavařila. Dovolená byla o to krásnější a příjemnější a já jsem si tak užívala krásného hotelového komplexu s bazénem, příjemného personálu, cizinců kolem sebe a výborného jídla.
Když jsem si již myslela, že všechny peripetie jsou za námi, tak táta plaval k nedalekému ostrůvku od břehu a pořezal si nohu o kámen, ale naštěstí to nebylo nic vážného, tak se na tento menší úraz zapomnělo. Závěrem a vrcholem našich zážitků z dovolené snů byl mámin vymknutý a opuchlý kotník, za něhož mohla zákeřná díra v trávě. Máma, která byla naštvaná, že jsme rozhodli trávit den nikoliv u moře, nýbrž u bazénu, začala korpulentně a hlasitě proklínat naší dovolenou snů a svůj vymknutý kotník. Bohužel však nevěděla, že poblíž jsou Češi a že jim dává najevo, jak je šťastná, že právě zde tráví dovolenou. Svůj kotník si naštěstí vyléčila pomocí obkladu nasáklého octem.
Ne nadarmo se říká, že člověk si zvykne na všechno. I my jsme si nakonec zvykli a přesto všechno, co nás potkalo, jsme si naši dovolenou po devíti letech užili a budeme na ni vzpomínat v dobrém a s úsměvem. Ale nyní již víme stoprocentně, že na těch recenzích něco je a příště, než opět někam vyrazíme na dovolenou, jim budeme opět jistou váhu přikládat.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.