Před měsícem upozornila redakce pořadu Na vaší straně na přechod pro chodce v pražských Holešovicích, který je doslova pastí na pěší. Na nebezpečné přechody v této části metropole upozornila Národní rada osob se zdravotním postižením.
"Dochází k porušení stavebních předpisů. Že jim to ani nedá rozum, že uprostřed přechodu udělají nějaké sloupky. Máme na to odborníky, vždycky je problém, aby se ta situace změnila, to znamená, abychom dosáhli nápravy," uvedl tehdy Václav Krása z Národní rady osob se zdravotním postižením. Místostarosta Prahy 7 Pavel Zelenka (Praha7Sobě) vzápětí přislíbil, že bude věc řešit.
[chooze:article;value:607407]
Měsíc se s měsícem sešel a redakce opět požádala o pomoc dva nevidomé muže, aby se přes zmíněný přechod, který měl dostat nový kabát, vydali. Jeden z nich začal hledat u přechodu vodící pás. "Za mě je prvek použitý správně, je certifikovaný, aby se našel, musí ho ta hůl poznat, musí být zajištěn matový kontrast tou holí. Musí být lemován hladkou dlažbou, podle akustické odezvy, tohle poznat není," popsal jeden z nich. "Ten signální pás je strašně neznatelný oproti té ostatní dlažbě," sdělil jeho kolega.
"Ta oprava proběhla velice rychle a rád bych touto cestou poděkoval kolegům z Technické správy komunikací, kteří se toho zhostili. Samozřejmě to stále není dokonalé, přechod je stále dlouhý a dost možná se nevidomým stále hůře hledá. Přechod byl teď zlepšen, a pokud existují další možnosti, jak docílit ještě většího pohodlí pro nevidomé, úřad bude k dispozici a bude spolupracovat," reagoval na kritická vyjádření Jan Kovařík z odboru dopravy Prahy 7.
Dodal, že radnice bude řešit i další riziková místa. "Vznikla bezbariérová komise, která v rámci své činnosti zmapovala asi 60, možná 70 kritických míst, kde jsou velké nedostatky," upřesnil.
[chooze:article;value:600791]
Obětavá máma i teta
Nevidomí v Česku řeší ale i řadu dalších závažných problémů. Přečtěte si konkrétní příběhy některých z nich.
Jana a Nikola, dvě mámy, dvě pracující ženy. Obě mají společné také to, že ve svém životě nemůžou spoléhat na zrak, jsou nevidomé. Zatímco Nikola se jako slepá narodila, Jana přišla úplně o zrak až v dospělosti. "Já mám vrozený zelený zákal a o zrak jsem úplně přišla ve 26 letech. Narodila jsem se jako úplně nevidomá, ale v Motole se podařilo něco zachránit," svěřila se Jana Kuhnová.
Zelenému zákalu se říká tichý zloděj zraku. Jana tak byla připravená, že jí o zrak úplně připraví. Šok to prý pro ni nebyl a ani zásadní změna v běžném životě. Jana se k tomu všemu stará nejen o své dva syny, ale ještě má v pěstounské péči své dva synovce. "Vstávám s dětmi v pět ráno, připravíme se, jedeme do školy Jaroslava Ježka pro zrakově postižené, protože oba moji kluci mají vrozený šedý zákal. Nosí brejličky, mají 21 dioptrií. A já v té samé škole pracuju, jsem tam řekněme poloviční asistent a pomáhám s dětmi," říká Jana.
[chooze:article;value:600849]
Její manžel má také zrakovou vadu. K údivu všech ale fungují jako běžná rodina, na které by člověk jen těžko poznal, že v ní chybí zrak.
V rodině Nikoly vůbec nevidí oba rodiče. Nikola s manželem vychovává jednu dceru a pracuje z domova na přepisování textů, manžel pracuje na směny coby průvodce speciální výstavy. "Jakmile člověk řekne, že je nevidomý, tak v tu chvíli ztrácí možnost v nějaké firmě nastoupit. Já jsem si i našla možnost pracovat ve firmě, kde bych zapisovala e-maily do počítače, ale jakmile jsem řekla tu kouzelnou větu 'Jsem nevidomá', tak najednou: 'To ne, my vás nevezmeme,'" poznamenala Nikola Bílá.
[chooze:article;value:595086]
Podle Nikoly je velký rozdíl, když se slepý člověk přepravuje v Praze a ve zbytku republiky. Kladno, do kterého se z hlavního města přestěhovala před několika lety, prý není nevidomým tak uzpůsobené. Údajně by také pomohlo, kdyby města nebo další organizace dávaly na své sociální sítě vedle fotek i obsáhlejší texty.
K tomu, aby byl život ve tmě o kousek lehčí, můžou zrakově postižení žádat o kompenzační pomůcky. "Mám bílou hůl, mám psací stroj, když si něco potřebuji přečíst v Braillově písmu, mám vysílačku na MHD. To je vše. Nevyužívám kompenzační pomůcky, prostě jsem se s tím naučila žít," upřesnila Jana.
Nevidomým může pomoci každý z nás. Podle těchto žen je důležité, aby společnost byla vstřícnější, ohleduplnější a vnímavější a třeba se i na ulici nebo v obchodě lidé nebáli pomoct. A to i když si o pomoc v tu chvíli nikdo neřekne.
Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.