"V mém případě to byla vařečka a babička. Začal jsem hrát z donucení. Ze začátku jsem chodil na lidovou školu umění, a to byla bolševická výchova," vzpomíná zakládající člen Michal Dvořák na hudební začátky.

"Láska k hudbě moc nehrála roli. Bylo hlavní naplnit tempo a harmonii ve správnou dobu a správný čas. A co si o tom myslí dotyčný interpret, šlo mimo. Takže v tomhle to byly krušné začátky," doplňuje.

[chooze:article;value:606234]

Zlom podle něj přišel ve chvíli, kdy došlo ke změně učitelky hudby. V ten moment začal hrát jazzové etudy, pracovat s emocemi nebo improvizovat. "Pochopil jsem, že hudba je krásná disciplína," svěřuje se Dvořák.

Přesto vzhlížel ke svému sportovně založenému otci a hudbu bral jako hobby při studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu. "Asi jsem jediný student, který dokonce dva ročníky rozložil kvůli hudbě. Už na škole jsem psal gymnastkám muziku," říká Dvořák.

"Dřív se hrála moderní gymnastika s živým pianistou. Postupem času mohly mít moderní muziku, pouštěla se ze záznamu a já psal hudbu gymnastkám, které jely do Kanady reprezentovat," objasňuje.

[chooze:article;value:609617]

​Oproti tomu zpěvák Viktor Dyk se do jazzu narodil. "Už v prenatálu jsem slyšel jazz. Tatínek je úžasný skladatel, textař a hlavně pianista. A máma je zpěvačka. Měli spolu kapelu Jazz Orpheus, kdysi od 60. let, a já se narodil 1969. Takže jsem pár měsíců objížděl s našimi v maminčině bříšku," popisuje.

V dětství byl obklopen jazzem a chodili k nim domů hrát hudebníci jako František Havlíček. "Já si představoval, že budu jazzový pianista. Když mi o tři roky starší soused v Čestlicích předal kazetu, kde byla první písnička Hells Bells, druhá Paranoid a takový mix, tak jsem z jazzu rychle přešel k bigbítové muzice," vypráví Dyk.

"Jsme za to jako kapela Lucie rádi, protože Vik je díky tomu neskutečně multiinstrumentalistický, a to se hodí. Kapela je především týmová práce, a pakliže jedna osoba skvěle zpívá, a ještě ke všemu vládne v několika nástrojích, to je vždycky dobře," dodává Dvořák. Celý díl pořadu si můžete přehrát pod titulkem článku.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.