Jmenuji se Petra a narodila jsem s tělesným postižením. Hned na úvod zdůrazňuji, že po stránce intelektové, duševní i psychické, jsem zcela zdravá. Moje postižení mi však nezabránilo v tom, abych se jednou nezamilovala do zcela zdravého kluka. Budu Vám tedy vyprávět skutečný příběh o sobě a o panu Dokonalém, kterého jsem toužila změnit tak moc, že to mohlo skončit podáním trestního oznámení z jeho strany. Neskončilo. Naštěstí. Byla to však pohnutka k tomu, abych se, se svým pocitem viny a zklamáním z prohry, vyrovnala tak, že jsem začala dobrovolně hladovět a ničit si tak své tělo.

Dříve než se však dostanu k tomu, co mě vedlo k mé první dietě a poté i k mému hladovění, bych Vás ráda seznámila s panem Dokonalým. Pana Dokonalého jsem potkala na střední škole. Byl to ten typ kluka, na kterého "letěly" všechny holky ve škole, tedy i já. Čím častěji jsem ho viděla, tím více se mi líbil. Později jsem se do něho zamilovala.

Měl totiž všechno, co se mi u mužů líbilo a doposud líbí. Alespoň mi to tak připadalo. Z mého pohledu to byl kluk, který rád riskuje, má rád adrenalin, je akční a není s ním nuda, a to bylo to, co mě na něm tolik fascinovalo. Vzhledem k mému postižení, jsem však věděla, že takový kluk by se mnou nikdy nechodil a ani bych to po něm nechtěla. Nechtěla bych mu zkazit jeho pověst "hvězdy" a ani jsem si náš vztah nedokázala nijak představit. Musela bych se stydět sama za sebe, že ON, který může mít kteroukoliv holku, na kterou si ukáže, by chodil semnou, s holkou na vozíku. To bych mu nemohla udělat. Proto jsem se s ním chtěla jen přátelit. To by mi zcela stačilo. To bych byla spokojená.

Moji spolužáci mě před ním varovali a odrazovali mě od něho. Řekli, mi, že kouří marihuanu a nikdy si nic a nikoho nepamatuje. Také jsem se dozvěděla, že s ním to nemá cenu. Mě to ale neodradilo, naopak mě to k němu ještě více táhlo. Brzy jsem na něho dostala číslo. Později jsme si navzájem napsali k Vánocům a také mi odepsal, když jsem mu přála štěstí u maturity. Na základě toho jsem si říkala, že není pravda to, co se o něm říká, že je to zcela normální a hodný kluk (Tehdy mě nenapadlo si ty jeho zprávy nechat jako důkaz.). Po jeho maturitě jsem mu napsala znovu, ale to mi již neodepsal.

Zkoušela jsem to ještě několikrát po tom, ale bez odezvy. Ostatní mi již opět kladli na srdce, ať ho nechám být, že on si mě již nepamatuje. Postupně jsem se dozvídala, že klame dívky. Pro mě to byl ale stále pan Dokonalý, takže jsem tomu nevěřila. Stále jsem si říkala: "Ale vždyť mi předtím úplně normálně napsal. To přece není možné, že by byl takový, jak se o něm říká."

Okamžik, kdy se moje zamilovanost změnila v posedlost, byl ten, když mi jeho spolužačka řekla, že se mám na něho vykašlat, že on má kamarádů hodně a že je to hrozný idiot, který si mě již vůbec nepamatuje. V tu chvíli, kdy ho jeho kamarádka nazvala idiotem, jsem se rozčílila natolik, že jsem se rozhodla, že jí i všem ostatním dokážu, že on není žádný idiot a že si mě velmi dobře pamatuje.

Od té chvíle jsem ho s čistými úmysly a s plným vědomím toho, co dělám, začala terorizovat SMS zprávami, kde jsem po něm slušně vyžadovala pouze to, aby mi přátelsky odepsal, abych věděla, že je v pořádku. Nic víc jsem po něm nechtěla. Když mi ani potom neodepsal, tak nejenže jsem do toho začala zapojovat i ostatní (kterým vždy odepsal), ale také jsem na to šla po zlém, a to už nebyly hezké zprávy. Na druhé straně jsem si říkala, že ho třeba tímto způsobem přinutím k tomu, aby mi odepsal.

Bylo mi jasné, že ho takhle obtěžovat nesmím, že z toho mohu problémy. Uvědomovala jsem si velmi dobře, jaké to pro něj musí být otravné a hrozné. Proto se mu vůbec nedivím, že mi několikrát napsal, ať ho již neobtěžuji. Nechtěla jsem mu vůbec ublížit. Chtěla jsem, aby na něj všichni změnili názor a aby ho viděli takového, jakého jsem ho viděla já. Nevím, jak dlouho se to táhlo. Chtěla jsem ho jen změnit a dokázat všem, že není takový, jak se o něm povídá. Bohužel se mi to nepovedlo. Psala jsem mu ještě pár dní před mojí maturitou, a to jsem neměla dělat. Za to, co se tehdy stalo, si ale mohu sama. O tom ale později.

Když jsem byla ve třetím ročníku, moje profesorka nadiktovala mé mamince, co bych měla jíst, abych nebyla tak "zavalitá." Je pravda, že jsem v té době pří své výšce 150 cm, vážila 55 kg a ani rodině ze strany mého táty, se moje postava příliš nelíbila. Ostatní mi ale tvrdili, že vůbec zavalitá nejsem. Moji postavu ještě k tomu zdůrazňovalo moje velké poprsí, za které jsem se tehdy ještě velmi styděla. Dnes bych tuto svoji přednost uvítala s radostí a více bych si ji vážila. Díky reakcím ostatních na moji postavu, jsem v té době poprvé v životě začala držet dietu. Přestala jsem jíst po 17 hodině večer a zhubla jsem 5 kg. To ale stále ještě nebyla pohnutka k tomu, abych přestala téměř jíst. Ta přišla až posléze.

Když jsem měla pár dní před maturitou, pamatuji si, že to byla středa. V tento den u mě byla sestřenice. V tento den jsem také opět neodolala a napsala jsem panu Dokonalému. On již ale pochopitelně nevydržel moje útoky a napsal mi, že nejsem normální, když mu píšu sto zpráv denně, ať se vzpamatuji a že jestli s tím nepřestanu, tak si vymění číslo. Tato zpráva mě srazila až na dno. V hloubi své duše jsem sice věděla, že to nejspíše tak nemyslel, jak jsem si to vyložila já. Někde uvnitř sebe jsem věděla, že mu zřejmě již došla trpělivost, a proto reagoval právě tímto způsobem. Navenek jsem si to však vzala příliš osobně. Až tedy tato zpráva byla příčinou toho, že jsem následně přestala téměř jíst a začala hladovět.

Od chvíle, co mi poslal tuto zprávu, to semnou začalo jít z kopce. Byla jsem z toho naprosto v šoku a nebyla jsem schopná racionálně uvažovat. Vypadalo to, jako kdyby mi přeskočilo, jelikož jsem se sestřenice stále dokola ptala: "Co když na mě podá trestní oznámení za obtěžování. Moje sestřenice se mi smála a říkala mi, že on asi sotva půjde na policii. To mi ale nepomohlo. Měla jsem strach. Poté jsem se rozbrečela ze strachu, vzteku, který jsem na sebe měla, ze zklamání a z prohry, že jsem to tentokrát nezvládla. Sestřenice mi říkala, ať se uklidním. Nešlo mi to.

Když to již nevydržela ani ona, šla mu ven zavolat. Ptala se ho, co ta zpráva měla znamenat, že jí tam teď brečím. On se jí omlouval, řekl, že byl naštvaný, že to tak nemyslel a ať prý nebrečím. Když mu sestřenice měla zavolat později s tím, že jí ještě něco řekne, tak si již nemohl vzpomenout, co to bylo. Možná, že kdyby si vzpomněl na to, co jí chtěl říci, nemuselo to pro mě mít tak fatální následky. Řekl jí, že nechtěl, aby to zašlo tak daleko. To ani já ne.

I když se mi díky tomu trochu ulevilo, stále mi z toho bylo opravdu zle. Proto se moje sestřenice rozhodla, že mě vezme ven, na čerstvý vzduch. Byla jsem jí za to opravdu velmi vděčná. Nýbrž poté, co ten den ojela, jsem si začala odpírat téměř všechnu potravu. Do maturity jsem jedla sice méně, ale jedla jsem, protože jsem se bála, abych z nedostatku jídla a úbytku váhy nezačala zapomínat. Po maturitě jsem se začala nimrat v jídle.

I když jsem něco sníst musela, abych u svých rodičů nevzbudila příliš velké podezření. Toho, co jsem snědla, bylo však čím dál méně. Přestala jsem jíst, čokoládu, jogurty atd. Bylo mi z hladu neskutečně špatně. Nedá se to ani slovy popsat. Vždy jsem si ve svém pokojíku lehla a čekala, až mi bude líp. Jednou večer mi tatínek přinesl na talíři nakrájený pomeranč, kde ležel i nůž. Když odešel, tak jsem chvíli jen tak seděla a potom jsem si vyhrnula levý rukáv, vzala jsem nůž a přitiskla si ho k zápěstí…Víte, nevím, co se lidem honí hlavou nebo jestli vůbec myslí na svoji rodinu a na své příbuzné, když mají v úmyslu spáchat sebevraždu, ale já jsem však v tu chvíli myslela pouze na sebe a na to, zda to bude bolet. K tomu, abych tehdy spáchala sebevraždu, mi zabránil pouze strach z bolesti. Kdybych se jí ale tolik nebála, udělala bych to!

V následujících 3-4 dnech si moje tělo zvyklo na to, že již nedostává pravidelný a dostatečný přísun potravy, a tudíž mi již nebylo tak špatně. Zkrátka jsem si na hladovění zvykla. Postupem času, kdy jsem již vážila 45 kg, se u mě začaly objevovat zdravotní problémy. Začaly se mi v nadměrné míře kazit a bolet zuby, ztrácela se mi menstruace a v noci mi byla velká zima a nemohla jsem se zahřát. Také jsem měla natolik stažený žaludek, že jsem již nemohla nic sníst. Zřejmě jsem musela vypadat hrozně, protože mě tatínek jednou, když jsem byla jen ve spodním prádle, postavil před zrcadlo, abych se na sebe podívala, jak vypadám.

Když jsem se na sebe podívala, říkala jsem si, že jsem nějaká chudá, protože jsem již tak velké břicho neměla a ani obyčej jako "melounek", takže se mi ta holka v zrcadle velmi líbila, oproti mým rodičům. Maminka mě strašila tím, že půjdu do psychiatrické léčebny. Mě samotné, se naopak moje postava líbila, okolí mi říkalo, jak jsem zhubla a jak mi to sluší a já jsem byla šťastná. Usmyslela jsem si, že si svoji postavu musím za každou cenu udržet.

Ze svého zklamání jsem se dostávala další dva roky. Dnes je mi 27 let a od mého kritického období, kdy jsem dobrovolně a schválně hladověla, uplynulo již 7 let. Sice již nemám žádné výše uvedené zdravotní problémy, nýbrž strach z přibírání na váze mám stále. Když se na sebe nyní podívám do zrcadla, zdá se mi, že jsem tlustá a můj obyčej vypadá opět jako "melounek." Přestože mi moji přátelé, kteří o mém problému s jídlem vědí, říkají, že to není pravda. Když se s nimi vidím po delší době, pokaždé se jich ptám, zda vypadám stejně, zda jsem nepřibrala. S mojí postavou také nejsem spokojená. Sama sobě se nelíbím. Doposud také každý svůj problém řeším tím, že přestanu jíst.

Co se týká mých stravovacích návyků, tak jsem se vrátila k potravinám, které jsem si předtím odpírala, kromě čokolády, kterou nejím, protože mě z ní bolí zuby. Jak jsem již zmiňovala výše, mám doposud stále strach z přibírání, a proto jen snídám a obědvám. Moje snídaně, ale musí být vydatná, protože pokud tomu tak není, potom mám tendenci jíst ještě i večer. A to nechci! Na oběd nikdy nejím brambory. Zkoušela jsem jíst pravidelně v menších porcích, ale vydržela jsem to pouze dva dny, jelikož mi pravidelné jídlo opravdu nahání hrůzu. Pro mě to je příliš jídla za den. Na druhé straně vím, že kdybych se stravovala tímto způsobem, tak bych hubla, ale mám strach, že u mě by to tak nefungovalo právě kvůli mému nedostatku pohybu a že bych mohla přibírat. Když mám také pocit, že jsem poslední dny jedla příliš, opět přestanu jíst. A tak to jde stále dokola.

Pokud jde o můj postoj k jídlu, které mě doposud stále zdržuje od práce a někdy mi připadá i zbytečné, tak se musím přiznat, že jsem se z toho ještě pořádně nedostala. Jediné, co mě mrzí je to, že jsem přišla o své pevné a velké poprsí, které jsem měla, protože nyní jsou moje ňadra povislá.

Co se týká mých rodičů, tak ti o mém problému doposud neví. Nikdy se mě ani nezeptali, jestli v tom náhodou nebyl nějaký kluk, že tak špatně jím a mě to ani nijak nevadí. Nechci, aby to věděli. Musela bych jim říct důvod, proč k tomu vůbec došlo a já se doposud velmi stydím za to, co jsem udělala. Nikdy také nepřestanu být vděčná své sestřenici, že mě tehdy vzala ven, na čerstvý vzduch. Nejspíše mi tím zachránila můj zdravý rozum. Za to jí velmi děkuji a vůbec jí děkuji, že v ten osudný okamžik byla semnou.

Také děkuji panu Dokonalému, že na mě tehdy nepodal trestní oznámení a doufám, že moje terorizování přežil bez újmy na zdraví. Opravdu jsem mu nechtěla ublížit. Mrzí mě to. Myslela jsem vše v dobrém. Jestli se změnil nebo ne, to nevím. Já však stále věřím, že není takový, jak se o něm říkalo. A i kdyby byl, tak lidé se přece mění ne? Ale ať se již mezi námi stalo cokoliv, pro mě bude vždy pan Dokonalý.

Trvalo mi sedm let, než jsem se odvážila napsat tento příběh. Proto bych tímto příběhem chtěla upozornit na to, že nezáleží na věku a ani na zdravotním stavu člověka. U každého z nás, ať je to dívka nebo chlapec, žena či muž, se může objevit porucha příjmu potravy v podobě mentální anorexie nebo bulimie. Musíme si proto uvědomit, že právě zklamání z lásky, jiný osobní problém nebo jakékoliv neslušné vyjadřování se o postavě jiné osoby, byť je to myšleno pouze z legrace, je příčinou nebo pohnutkou k tomu, že tato osoba začne následně úmyslně hladovět, A právě toto hladovění vede k následným poruchám příjmu potravy, které jsou psychického rázu a mohou vést v nejhorším případě i k úmrtí člověka. Proto věty typu: "Tebe je dost. Jsi tlustá. Ty jsi nějak přibrala. Podívej se na sebe, vypadáš hrozně. Z tebe je ale cvalík! Ty bys neměla týden nic jíst. Máš velké břicho, měla bys zhubnout" atd., bychom podle mě, vůbec neměli vypouštět z úst. Nikdy totiž, nemůžeme vědět, jak je člověk ve svém nitru citlivý a jak se ho podobné narážky na jeho postavu mohou dotknout.