Invaze vojsk Varšavské smlouvy začala už před půlnocí 20. srpna. Stovky tisíc vojáků, stovky letadel a tisíce tanků překročily hranice tehdejšího Československa kolem 23. hodiny.
Do země vstoupila vojska pěti armád – tehdejšího Sovětského svazu, Polska, Bulharska, Maďarska a také východního Německa. Invaze pod velením Sovětů byla vedena z území čtyř spřátelených zemí socialistického bloku. Zpočátku postupovali rychle, zhruba čtyřicetikilometrovou rychlostí. Dost tomu pomohl fakt, že československé ozbrojené složky nedostaly rozkaz k obraně.
Ovládnutí vzdušného prostoru je klíčové při každé invazi. Letiště byla prvním cílem i kvůli výsadkářům a zásobování. Výsadkáři proto do rána obsadili všechna vojenská a také velká civilní letiště. Nebylo to bez obtíží, v plánu bylo třeba strategické letiště Kbely u Prahy. Nakonec na něm ale okupanti nepřistáli, protože bylo v rekonstrukci.
[chooze:article;value:396568]
Statisíce vojáků, tisíce letadel a tanků
Během dne se postup okupantů zpomalil. Řadu měst totiž ucpali demonstranti. Docházelo k prvním incidentům. Zhruba za 24 hodin bylo přesto obsazeno téměř celé Československo. Ale zpět v čase. U hranic Prahy, hlavního cíle okupace, se vojáci objevili už šest hodin po začátku invaze. Sídlo rozhlasu na Vinohradské třídě se stalo místem největšího odporu, 21. srpna tam zemřelo nejméně 14 lidí.
Invazní jednotky vtrhly do naší země s obrovskou silou. V prvních 24 hodinách nasadily více než 200 tisíc vojáků. Už měsíc po invazi se jejich počet zdvojnásobil.
Ohromující jsou i počty techniky. Jen tanků bylo zhruba 6 300. Nejčastěji se jednalo o osvědčený typ T–55. Vzhledem k tomu, že tehdejší Československo disponovalo v podstatě stejnou techniku, byla ta invazní označená bílými pruhy.
Obrovskou sílu okupanti nasadili i ve vzduchu. Oficiální údaje neexistují, podle dat nashromážděných tehdejšími československými vojáky se ale do invaze zapojilo na 800 letadel. Nejobávanější byl bezesporu stíhací letoun MiG-21. Chlouba komunistického zbrojního průmyslu byla ve výzbroji letectva teprve pár let. Okupanti nicméně vyslali do vzduchu různorodé typy strojů včetně dopravních, které v prvních hodinách hlavně na obsazovaná letiště přepravily výsadkáře.
[chooze:article;value:416251]
Konec snu o reformě
Byla středa 21. srpna 1968, obyvatelé tehdejšího Československa se probudili do okupované země. Pražské jaro, které přineslo uvolňování politických poměrů, skončilo.
"Část politiků nebo část členů komunistické strany v Československu měla během pražského jara obavy o osud socialismu, že se kritizuje komunistická strana, že svoboda tisku vede k tomu, že se útočí na členy strany," připomněl historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
"Dá se říct, že pro tu reformní část vedení to bylo velké překvapení. Konzervativní členové ústředního výboru se na tom podíleli, měli plán, jak postupovat, jak legalizovat tu okupaci," řekl historik Daniel Povolný z Ústavu pro studium totalitních režimů.
V ulicích byly tanky, obsazeny byly důležité budovy. Příchod vojsk Varšavské smlouvy vyvolal u obyvatelstva odpor. Třeba k davu na Václavském náměstí promluvil olympijský vítěz Emil Zátopek.
[chooze:article;value:375690]
Střelba do civilistů
Armáda měla svázané ruce a zemi před invazí nebránila, do ulic ale vyšly tisíce lidí a desítky z nich za to zaplatily životem. Výjimkou nebyla ani střelba do neozbrojeného davu. "Do konce roku 1968 měla invaze asi 139 obětí, převážná většina připadá na ty první dny. Za prvních deset dní je to 80 obětí na životech po celé zemi. Velká část se týká Prahy," vyložil Tomek.
Druhým nejkrvavějším místem po Praze byl Liberec. Tam zemřelo 7 lidí, 48 jich bylo zraněno, z nichž později dva podlehli svým zraněním.
"Když jsem přecházela křižovatku, tak od pošty nahoru začaly jezdit tanky a jeden odklopil víko a začal střílet, tak jsem nestihla přeběhnout křižovatku, ale cítila jsem, že mi něco brnklo do nohy, tak jsem se svalila a pak jsem se postavila a znovu jsem spadla a pak jsem si všimla, že mi teče z lýtka hromada krve. Dva páni mě chytli v podpaždí a vedli mě do prvních otevřených dveří a potom mě odvedli do nemocnice. Dodnes tu nohu necítím," popsala Eva Erbanová.
"My jsme jim hrozili pěstmi, oni do nás začali střílet. Já jsem to dostal od pasu dolů, obě dvě kolena, bérec, zadek. Vedle mě seděl chlapec, který se držel takhle za plíce. Oni mě chtěli naložit, já jsem řekl, vezměte tohohle chlapce. Tak ho sebrali, pak mě taky nabrali do nemocnice. Když jsem tam přijel, viděl jsem, že je přikrytý dekou, nevydržel převoz do nemocnice, cestou zemřel," vzpomínal Petr Šída.
[chooze:article;value:488529]
Moskevský protokol
Zatímco se lidé v Československu semkli a stáli za tehdejšími představiteli obrodného procesu v čele s Dubčekem a Černíkem, sovětskými vojáky unesení politici nevěděli, co se doma odehrává, a pod tlakem až na jednoho podepsali Moskevský protokol, tedy popření celého pražského jara, přijetí "bratrské pomoci" Svazu sovětských socialistických republik a otevření cesty k budoucí normalizaci.
"Oni byli pod velkým tlakem, byli do té Moskvy uneseni, nevěděli, jaké je tady situace, že je to obyvatelstvo jednotné. Oni připustili řadu kompromisů při moskevském jednání. Kdyby se zachovala jednota, tak by se podle mě podařilo udržet některé ty reformy," míní Tomek.
Po osudovém srpnu 1968 dopadla na tehdejší Československo na dvě desetiletí doba temna. Další politický vývoj směřoval k takzvané normalizaci, která osobnosti pražského jara odstavila a nahradila prosovětskými figurami.
"V těch prvních měsících pochopitelně k velké obměně ve vedoucích strukturách nedošlo, i když ten tlak ze strany Sovětů se stupňoval, ti nejvyšší funkcionáři, kteří byli považováni za tváře pražského jara, byli nuceni odcházet. Na podzim 1968 byli vyměněni vedoucí významných médií, byla snaha omezit i tisk," vyložil Povolný.
Ačkoli do 4. listopadu 1968 opustily Československo okupační jednotky většiny armád, ta sovětská zůstala na našem území až do roku 1991.
Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.