[chooze:gallery;value:36128]

​Na konci května jste se dostala na vrchol Mount Everest. Co to pro vás znamená?

Tak pro mě to znamená splnění celoživotního dětského snu. První kontakt s Everestem, co se vzpomínám, jsem měla vlastně jako malá holčička, když jsme s našima seděli u televize a já jsem viděla Everest v televizi. Od té doby jsem o něm prostě snila, strašně jsem si přála zkusit tu horu vylézt a celý život jsem o ní snila, takže je to splnění obrovského dětského snu.

Vzhledem k vašim zdravotním komplikacím, jak náročné bylo dostat se nahoru?

Sám o sobě je výstup neskutečně náročný, a to psychicky i fyzicky. Dodneška trochu bojuju s problémy, co se týká střev a žaludku, takže tam jsem si opravdu musela dát pozor na pravidelnou stravu. Kluci mi říkali, že musím přibrat, takže jsem tam jedla pravidelně a hodně, ale přesto jsem shodila. Nicméně ten výstup byl nesmírně náročný.

S jakými zdravotními omezeními bojujete?

Co se týká střev, tak jsou tam alergie, jsou tam nějaká autoimunitní onemocnění, takže občas trpím nějakými střevními problémy. Někdy se objevuje také zvýšená únava, musím si dát pozor, co jím, takže v tomhle samozřejmě jsem si na sebe musela dát velký pozor. Paradoxně sport mi v tomhle pomáhá, protože ty střeva se rozhýbou a udržuje mě to v kondici a v nějaké disciplíně.

[chooze:article;value:549946]

Co se aklimatizace a výstupu týká, jak dlouho to zabralo?

Trávila jsem tam dohromady asi dva měsíce s tím, že jsem tam vystoupila na další dvě hory a v tom základním táboře jsem trávila dohromady zhruba měsíc. A jsou tam právě ty rotace, kdy se chodí nahoru a vlastně zpátky dolů.

Jednomu z horolezců jste zachránila život. Co se tam vlastně stalo?

Já bych spíše řekla, že jsem pomohla zachránit život, protože samozřejmě to bylo rozhodnutí mého šerpy, mého průvodce. Jeden kluk z Kanady měl výškovou nemoc a bojoval s ní. My jsme mu zavolali na pomoc helikoptéru, bohužel ta nemohla vzlétnout, protože byla vichřice. Bylo zataženo a bylo to vysoko, byli jsme výš, než byl ten ledopád, který je na cestě ze základního tábora potom do kempu. On byl až nad ním a můj šerpa rozhodl, že ho převedeme ve dvou. Nesměli jsme ztratit ani minutu, ten kluk fakt byl mimo sebe. Zespodu nám běželi na pomoc další kluci, ale ten vrch jsme ho museli celý převést, takže to bylo hodně náročné.

Já jsem se opravdu bála, protože jsme měli na laně kluka, který byl mimo sebe, a na tom ledopádu je to náročné v tom, že tam nesmíte udělat ani jeden špatný krok. Tam jsou obrovské díry, jsou tam laviny, takže to bylo velmi náročné. Trvalo to asi šest hodin, jak jsme ho převáděli, a musím se přiznat, že jsem měla velký strach o jeho život. Byla to i obrovská zodpovědnost pro mě.

[chooze:article;value:542613]

​Co je to vlastně ledopád a proč je nebezpečný?

Je to takový obrovský ledovec nad základním táborem, který musíte projít. A jsou tam obrovské trhliny, je to technicky velmi náročná pasáž Everestu. Jsou tam žebříky, právě takové ty známé, ty žebříky, přes které musíte projít. Jsou tam těžké a strmé pasáže. A kolikrát jsou tam třeba pasáže, kdy musíte skočit na druhou stranu. A to jsem se bála, že třeba nemusím úplně doskočit nebo ten kluk nemusí úplně doskočit. Drželi jsme ho pevně oba dva.

Já jsem měla neskutečně silného šerpáka, který sice teda měl asi jen 150 centimetrů, ale byl neskutečně silný. A hlavně mě uklidňoval. Byl opravdu klidný v tom, že to zvládneme, že se nemám bát. Takže beru ho tak, že on ho zachránil a já jsem přitom tak nějak přicmrndávala.

Celý rozhovor s Monikou Benešovou si můžete pustit pod titulkem článku.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.