Hudebník Vladimir Mišík převzal v sobotu večer na Pražském hradě medaili Za zásluhy od prezidenta Petra Pavla. "Moje pocity byly velice pozitivní, protože tam panovala přátelská atmosféra," řekl v nedělním pořadu TV Nova Za pět minut dvanáct.
"Pan prezident se choval normálně, paní prezidentová taky," pokračoval. Vyznamenání jako takové je pro něj velká věc. "Budu mít možnost si připnout medaili, když půjdu večer do hospody," zavtipkoval a dodal, že si ocenění váží.
Není to přitom poprvé, co měl Mišík z rukou prezidenta převzít vyznamenání. Už v roce 2013 ho chtěl ocenit tehdejší prezident Miloš Zeman. Mišík ale odmítl. "Mně nejvíc vadil pan Zeman a jeho spolek," přiznal a dodal, že odmítnutí ale původně nebylo tak jednoznačné.
"Říkal jsem si, že máme demokracii, že je zvolen většinou," zavzpomínal. "Ale pak jsem si to rozmyslel, protože pak nastaly podivné události s rektory a tak dále, a rozhodl jsem se, že od pana prezidenta Zemana vyznamenání nepotřebuju," zhodnotil.
[chooze:article;value:527444]
S kariérou měl jasno už v 17 letech
Vladimír Mišík zavzpomínal i na své hudební začátky. Že se chce ubírat hudební cestou, zjistil už ve velmi brzkém věku. "V sedmnácti letech v parku, protože když jsme se s kamarádem naučili tři základní akordy, tak jsme šli do parku, že si zahrajeme, a najednou tam šla tři děvčata, pak čtyři a ona se u nás zdržela a usmívala se. To byla úžasná reakce," zavzpomínal šestasedmdesátiletý hudebník.
To, že je hudebně skutečně nadaný, si ale jen tak nepřipouštěl. "Já jsem nikdy nebyl nějaký úžasný pěvec. Paní profesorka Kliková, ke které jsem se chodil učit zpívat, mi říkala, že 'z vás pěvec nebude, ale naučíte se hezky dýchat, a když budete intonovat a dáte tomu výraz, tak to bude dobré'. Tak podle paní profesorky snad dobré," zhodnotil.
Štěstí měl i na hudební kolegy. "Vždycky jsem byl obklopen spoluhráči, hudebníky, kteří byli fantastičtí. To, že jsme spolu hráli, víceméně nebylo z profesního důvodu, ale proto, že jsme byli přátelé. Mnohdy to přerostlo v kamarádství a vídáme se dodnes," dodal.
[chooze:article;value:527390]
Inspirace přicházela různě
Vladimír Mišík má za sebou dlouholetou kariéru. Jako hudebník čerpal inspiraci z různých oblastí. "Bavilo mě číst poezii, tak jsem narazil na různé básníky, například na Josefa Kainara nebo Václava Hraběte," připouští.
"Některé texty jsem si s kytarou a znalostí čtyř akordů začal kombinovat a někdy to vyšlo jako hezká písnička, která se leckde hraje dodnes," dodává Mišík. Kterou písničku má ale sám nejradši, říct nedokáže. "To je stejné, jako byste se mě zeptal, které ze tří dětí mám nejradši," zavtipkoval.
"Některé jsme ale hráli hodně dlouho, třeba Variaci na renesanční téma nebo Jednohubky. Ale mě bavil koncert, takže mě bavily reakce publika na písně, které zabíraly. To je obrovský dar pro hudebníka, že se po koncertě může dočkat okamžité odměny," dodává muzikant.
[chooze:article;value:527443]
Samotnému mu ale hra na kytaru dělá už problémy. "Já bohužel nemůžu hrát, protože v levé ruce mám artrózu, tak je to pro mě takový nepříjemný hendikep," přiznal Mišík. I tak ale uvažuje nad tím, že by se ještě "dostal do studia s nějakým materiálem".
S dlouholetou kariérou se totiž ještě neloučí. "Já jsem teď napsal nějaké texty, tak s producentem Petrem Ostrouchovem jsme se předdomluvili, že se je pokusíme zhudebnit," přiznal. "Za sebe si vážím toho, že jsem mohl dělat celý život to, co mě baví. To bych všem lidem přál. Je to takový splněný sen," doplnil Vladimír Mišík.
Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.