Olena je jedna z miliónů Ukrajinců, kterým se před rokem život obrátil naruby. Krátce po zahájení invaze uprchla do Česka. Nedokázala ale jen sedět se založenýma rukama a sledovat hrůzy války. Ihned se pustila do pomoci druhým. Po téměř roce intenzivní práce v Česku se ale rozhodla vrátit do Kyjeva.

"V Česku jsem začala spolupracovat s ADROU. V Brně jsem pomáhala dalším uprchlíkům se zapojováním do společnosti, hlavně dětem. Pořádali jsme třeba dětské tábory a různé výlety pro děti. Postupně jsme se propojovali i s dalšími organizacemi, které Ukrajinu podporovaly," sdělila Olena.

[chooze:article;value:488697]

"Udělala užasnou práci. Právě v tom, že překonala tu jazykovou bariéru, kterou my jsme měli s ukrajinskými uprchlíky. Pomáhala v těch prvních dnech s materiální pomocí, pouze s taštičkou s kufrem, tak vlastně jim pomohla najít střechu nad hlavou, školu, zorientovat se v novém městě, popřípadě i práci," uvedla Renáta Benešová Chlebková z organizace ADRA.

"Lena má neskutečnou energii, podařilo se jí organizovat příměstské tábory, stejně tak organizovala sobotní setkávání pro ukrajinské děti opravdu každou sobotu. Bylo to neskutečné, co ona dokázala zorganizovat a vymyslet. Cítí, že teď už je její práce víc potřeba tady," řekla Klára Ležatková z organizace Brno pro Ukrajinu.

"V Brně už jsem svou úlohu splnila. Všechno tam perfektně běží. Kyjev je ale moje město a Ukrajina moje rodná země," prohlásila Olena. Působiště se jí sice změnilo, náplň práce zůstává stejná. Propojování dobrovolníků a posílání humanitární pomoci.

[chooze:article;value:487972]

I 18letý Kosťa na začátku války neváhal a pustil se do pomoci druhým. Měl sice možnost jet za známými do Čech. Rozhodl se ale, že zůstane ve Lvově a pomůže na místním nádraží s koordinací statisíců uprchlíků, utíkajících před hrůzami války.

"Teď už mě na nádraží není třeba. Na frontu jít bojovat nemůžu, ale dělám teď všechno pro to, abych svou zemi podpořil alespoň ekonomicky. Chodím do práce a vydělané peníze posílám na válečné fondy," svěřil se Kosťa.

Oba mohli žít v Česku. Teď ale cítí, že jsou víc potřeba tady. Až válka skončí, do Česka prý rádi přijedou vyjádřit vděčnost za poskytnutou pomoc.

Celý text naleznete na serveru (http://cocoparis.blog.cz/) zde.